Honza Roubal je studentem Fakulty tropického zemědělství České zemědělské univerzity. V létě 2016 se vydal do Afriky, konkrétně do Konžské republiky, kde se účastnil výzkumného projektu a kde se seznámil s místní sezónní pochoutkou – hlemýždi. Honza dostal nápad, jak zajistit produkci této pochoutky pro místní obyvatele po celý rok a uspokojit tak alespoň částečně místní poptávku po živočišných bílkovinách, jichž je v Africe nedostatek. O tom, jak se student z Česka dostane k nápadu chovat hlemýždě v Africe a jak se takový nápad daří realizovat, jsme si s Honzou povídali v rámci seriálu o projektech, které využívají služeb podnikatelského inkubátoru ČZU – Point One.

Ahoj Honzo, jak se vlastně člověk dostane k nápadu podnikání v Africe?

Ahoj, pro mne to bylo vcelku jednoduché, i když k tomu vedla dlouhá cesta. Již od malička tak trochu ujíždím na Africe a zamiloval jsem se především do její přírody. Zároveň jsem vždycky rád choval různé druhy zvířat jako leguány, chameleony, bazilišky, šváby, sarančata, cvrčky až po zmiňované africké hlemýždě. Postupem času jsem se začal věnovat nejen jejich chovu, ale i jejich prodeji na teraristických burzách. Myšlenka podnikat v Africe vlastně spojuje všechny tyto tři mé oblíbené činnosti v jedno, což mě na tom hrozně baví.

Když se řekne Afrika, každý si vybaví slony, žirafy nebo hrochy. Jak si přišel na nápad chovat právě hlemýždě?

Byla to vlastně náhoda. Měl jsem sice už nějaké zkušenosti s jejich chovem v Česku, ale to bylo jen s cílem chovat je jako domácí mazlíčky, ne jako zdroj obživy. Takže když jsem se v Kongu dozvěděl, že jsou zde velmi vyhledávanou, avšak zároveň pouze sezónní delikatesou, jelikož je jejich sběr a následné zpracování odkázáno jen na krátké období dešťů, napadlo mne, proč je nechovat komerčně a nedopřát tak místním lidem jejich oblíbenou pochoutku a zdroj nedostatkových bílkovin po celý rok.

Takže jsi vlastně objevil díru na trhu, je to tak?

Dalo by se to tak říct. Našel jsem sice pár místních nadšenců, kteří se o něco podobného snaží a mají své maličké chovy, ale nikdo to ještě nedotáhl k něčemu, co může fungovat ve větším měřítku a o to bych se chtěl právě pokusit. Africké podnebí má obrovský potenciál k chovu, na rozdíl třeba od Česka, kde můžete hlemýždě pro komerční účely chovat jen kolem 4 měsíců, to jde v tropech po celý rok. Moje představa je taková, že ve spolupráci s místními lidmi vybudujeme širokou síť hlemýždích farem, jejichž produkce bude schopná uspokojit místní poptávku po živočišných bílkovinách, jichž je v Africe nedostatek. Dále se mi na tom všem líbí, že projekt může výrazně zlepšit sociální, ekonomickou a environmentální situaci v regionech, kde se budou farmy nacházet.

To zní jako skvělý nápad s přidanou hodnotou. Jak je to s hlemýždi samotnými, liší se např. ten český od toho afrického?

Hlemýždi se příliš neliší, nejpodstatnější je jejich velikost. V Africe žijí vůbec největší hlemýždi na světě např. – Achatina achatina, neboli oblovka obrovská, která může dorůstat velikosti až 30 cm o hmotnosti i 1 kilogramu. V Česku máme naše hlemýždě zahradní, kteří jsou v porovnání s těmi africkými opravdu malí, dorůstají přibližně 5 cm.

Od kdy se snažíš nápad realizovat?

Hned jak jsem se vrátil z Afriky, kde jsem strávil 3 měsíce na dobrovolnickém projektu, tak jsem začal sumarizovat všechny myšlenky a nápady a v listopadu 2017 jsem se rozhodl, že se přihlásím do podnikatelského inkubátoru Point One a že se pokusím uvést nápad v život.

Co se ti zatím na tvé cestě k rozjetí projektu povedlo?

Není toho zase tolik, kolik bych si přál, ale snažím se na projektu pracovat ve všech volných chvílích, co to jen jde. Největší radost mám z vítězství ve vzdělávacím programu zakončeného soutěží o nejlepší byznys plán začínajících podnikatelů – Young Entrepreneur Fellowship Program, pořádanou Americkým velvyslanectvím v Praze, kde se mi podařilo přesvědčit porotu, že tento nápad může pomoci hlavně lidem v Africe. Také jsem rád z navázání spolupráce s českým chovatelem hlemýžďů, jehož více než 20 letou zkušenost s různými metodami chovu můžu využít i při svém projektu.

Jak ti inkubátor Point One pomohl v začátcích?

Poin one a všichni lidé působící kolem něj mně ze začátku dodali hlavně odvahu to opravdu zkusit a nebát se. Osobně si myslím, že to je to nejdůležitější. Člověk musí nejprve uvěřit, že jeho projekt je realizovatelný a může za určitých podmínek fungovat. Inkubátor mi také pomáhá v realistickém uvažování a směřuje mě k samé podstatě podnikání ve všech jejich složkách, od produktu až k ekonomickým potřebám projektu, k čemuž například takový vztah nemám, ale pro podnikání je to to základní.

Co nejvíc na inkubátoru oceňuješ?

Nejvíce se mi líbí všichni ti akční lidé, kteří tu jsou buď se svým projektem, nebo naopak ti, co se nám – začínajícím, nezkušeným a často naivním „podnikatelům“ snaží pomoct. Tu atmosféru a energii, která zde panuje, mám opravdu rád. Nabíjí mě totiž elánem a odhodláním taky něco dokázat.

Chtěl bys vzkázat něco lidem, kteří chtějí také podnikat, ale nenašli zatím dost odvahy to zkusit?

Vzkázal bych jim, aby se pořádně porozhlédli po trhu, kde chtějí působit. U spousty lidí mi přijde, že chtějí podnikat v tom, co je baví, ale zapomínají přitom na to, že nejdůležitější je poptávka. Jakmile se najde poptávka, tak mají podle mne vyhráno a s podnikáním mohou směle začít.

Díky za rozhovor Honzo a ať se ti s projektem daří.

Autor: Petr Kopeček