Tomáš Heller vystudoval Fakultu tropického zemědělství na ČZU a již od studentských let věděl, že ho to táhne k přírodě, podnikání a udržitelnosti. Po roce vyměnil teplé místo v kanceláři za nejistou cestu ke svému snu – dělat věci, co ho baví a živit se tím, zkrátka být spokojeným člověkem. O tom, jak se mu na jeho cestě ke snu daří, jaké má plány a co ho drží nad vodou jsme si s TeaTomem povídali v našem prvním rozhovoru roku 2021.

Ahoj Tomáši, má obvyklá otázka na začátek, můžeš nám představit tvůj projekt TeaTom jednou větou? Co přesně děláš?

Ahoj Petře, dělám zejména tácy pro relaxační rituály spojené s čajem, kávou, se snídaní do postele a s dalšími způsoby servírování pokrmů a nápojů. Hodně se zaměřuji i na truhlařinu, tvořím menší nábytek z masivu, a pořádám nově i individuální řezbářské a truhlářské kurzy. Část týdne také pracuji u Marka Vodičky – uměleckého truhláře a řezbáře, v Českém ráji, kde zdokonaluji své truhlářské dovednosti a pronikám více do tesařiny.

Vyrábíš ručně dělané dřevěné doplňky, především čajové tácy, které u nás nejsou zatím příliš rozšířené. Odkud se tu vzaly a jsou mezi nimi nějaké rozdíly?

Primární inspirace, proč jsem začal dělat tácy, vznikla z vlastní potřeby. Jsem milovník čaje a rád si dělám čajové rituály třeba u nás na chalupě. Všechny věci a čajové propriety na čajování musíš na zahradu přinést a tak mě napadlo, že potřebuji tác.

Začal jsem tedy hledat nějakou inspiraci a většina věcí, na které jsem narazil ve spojení s řezbářstvím byla ze severu Evropy, např.  tradice Sloyd a místní lidové řezbářství.  Ale severský styl, i když je krásný, neodpovídá úplně čajové estetice, tak jsem začal hledat inspiraci v tradičních zemích čaje, jako třeba v Japonsku. A nakonec jsem našel jeden unikátní vesnický styl tácu tzv. Wagatabon, jehož estetika a příběh mě oslovily.  Celý příběh si můžete přečíst na mém webu.

Kromě zmíněného Wagatabonu vyrábím tácky Boto a Panto, se svým vlastním stylem řezby. Pojmenoval jsem je Boto (loďka) a Panto (pramice), jelikož tak trochu vypadají, dokonce na vodě plavou, a navíc jsou určené na čajování, takže je občas čajem poléváte. To spojení s vodou se mi líbilo od začátku a tak jsem se toho chytil.

Tradiční řemesla, návrat k přírodě, dřevěné ručně dělané doplňky a tácy. Jak těžké je v dnešní době v tomto směru prorazit? A slyší na to tví zákazníci?

Řekněme, že obecný trend, ať už ve světě, nebo v Česku, je, že se lidé vrací k tradičním řemeslům. Pro někoho to může být takový oddych, relax, kdy o víkendu třeba vyřezává různé malé věci jako lžičky, laponské kuksy, misky atp. Lidi láká zkusit si řemesla na vlastní kůži, zajímá je, jaké to je třeba rýt dlátem do dřeva. Něco vytvořit vlastníma rukama.

Těch lidí, kteří se tím živí na fulltime, je ale fakt málo, jsou to, řekl bych, hlavně starší zkušení řezbáři, co dělají třeba betlémy, různé sochy, reliéfy.  Obecně je to dost těžké. V zahraničí dokáží zákazníci zaplatit cenu, kterou si ručně vyřezávané výrobky zaslouží vzhledem k času, který do toho vkládám, v Česku zatím ještě moc ne. I proto je pro mě těžké živit se jen řezbařinou, takže ty aktivity musím diverzifikovat, jak jsme se bavili na začátku.

Tento rok jsi začal pořádat také kurzy řezbářství a truhlářství, jaké máš na ně zatím ohlasy?

Kurzy nabízím jako individuální, takže buď jeden na jednoho, nebo maximálně pro 3 lidi. Zákazníci si se mnou mohou vyrobit Wagatabon, nebo lavičku, stolek či krabičku na rybinový spoj. Ty ohlasy jsou zatím moc pěkné. Na kurzu společně strávíme hezký čas, klidně i 12 hodin. Povídáme si o dřevu, o různých technikách, o broušení, přitom vyřezáváme, pijeme čaj a vyměňujeme spoustu myšlenek.

Jak vůbec hodnotíš rok 2020? Nastaly u tebe nějaké milníky, nebo vše spláchl covid?

Řekněme, že začátek roku, než přišel covid, byly pro mě mrtvé 2 měsíce. Pak přišel covid a nebylo to moc optimistické. Na jaře jsem chtěl proniknout do gastra a nabídnout různé typy táců do kaváren a restaurací, ale to bohužel vše padlo.

Zároveň jsem věděl, že se chci věnovat i truhlářství a tesařství a že to musím dělat s někým, jelikož jsem s tím neměl zatím žádnou zkušenost. Zavolal jsem proto Markovi Vodičkovi, u kterého jsem byl před 4-5 lety na kurzu a zeptal se ho, jestli nepotřebuje pomocníka. Řekl mi, že by se mu jeden hodil a že z jara můžu začít, tak jsem začal. Při té práci jsem si uvědomil, že chci vlastně dělat hlavně truhlářství a tesařství. A řezbářství jen tak doplňkově především k obohacení mých kurzů. Anebo použít řezbářské techniky v truhlářství, vytvořit si takový unikátní styl.

Co chystáš na rok 2021? Máš nějaké konkrétní plány?

Mimo kurzů se chci víc věnovat především výrobě nábytku. Mám vymyšlený koncept konferenčních stolků, tzv. coffee tables, tradiční výroba, žádné lepidlo ani vruty, jen tradiční truhlářské spoje dřevo na dřevo. Rád bych chtěl dělat víc věcí na zakázku, také bych rád začal stavět více altánů, a konečně vytvořit nějaký altán v japonském stylu na tradiční spoje. Chtěl bych proto koupit i dodávku na převážení materiálu. Těch plánů je fakt hodně a těším se, že třeba proniknu i více do přírodního stavitelství a tesařství, které mě víc a víc zajímá.

Vraťme se ještě úplně na začátek. Jak se stalo, že ses rozhodl podnikat?

Vždycky mě lákalo takové to pionýrství. Když jsem ještě studoval, tak jsem měl představu, že chci podnikat, ale vůbec jsem nevěděl s čím a ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude se dřevem. To jsem nevěděl ještě ani asi tak 3 roky zpátky. Ale vždycky se mi líbilo to pionýrství, třeba jak vznikala horská kola, skateboardy a snowboardy. Pár nadšenců – pionýrů si udělalo vybavení v garáži a dali vzniknout novým netradičním věcem a já jsem chtěl vždycky dělat něco podobného, zapojit ruce a začít vyrábět produkty v garáži, na koleni.

Koupil jsem si první dláta a hoblíky, ale na uživení to samozřejmě nebylo, teprve jsem začínal a u toho samozřejmě pracoval. Po necelém roce jsem si ale řekl, že pokud si chci plnit sny, tak do toho musím jít naplno. Buď teď nebo třeba nikdy.  Můj sen byla práce se dřevem a nástroji na takové úrovni, abych se tím mohl živit. Ty začátky fakt nebyly jednoduché, ale nikdy jsem nelitoval toho, že jsem se do toho pustil.

Co stálo za tvým rozhodnutím vstoupit do Point One?

Za tím rozhodnutím stál jistý Petr Kopeček, který mě teď zpovídá (smích). To jsme tak jednou seděli u whisky s našimi kamarády a já jsem povídal o svém čerstvém nadšení pro práci se dřevem. V té době jsem už nechal práci v kanceláři a zkoušel to na vlastní triko. A Petr povídá, že se mám přihlásit do Point One, že se tam hodím, a i když nejsem startup, tak že to bude super. Tak jsem poslal přihlášku, prošel přijímacím řízením a ono to vyšlo. Konečně jsem dostal příležitost smysluplně se zamyslet nad celým svým podnikám a dát tomu strukturu. Zapracovat na prezentaci, webu, marketingu, sociálních sítích. Dnes jsem naživu jen proto, že Point One existuje a že můžu využívat nádhernou dílnu, která před rokem vznikla. Pokud by nebyla, tak by to bylo pro mě daleko složitější a možná bych to již dávno zabalil.

Jsi v inkubátoru už téměř rok a půl, jestli se nemýlím, jak bys svou dosavadní zkušenost popsal?

Jsem tady už asi 2,5 roku (smích), což je teda neskutečná doba. Moji zkušenost bych popsal tak, že je vždy lepší se spojit s lidmi, kteří dělají podobné věci jako vy a vzájemně si pomáhat. Na Point One je skvělé, že je tu velká a přátelská komunita, že zde můžeme využívat služby grafiků, právníků, webařů, markeťáků, že můžu v podstatě kdykoliv konzultovat různé věci se svým mentorem a to je fakt super. Pro mě osobně je ale nejdůležitější dílna, kterou můžu využívat od rána do večera se vším vybavením. Takže díky tomu TeaTom stále žije. Moje působení tady proto rozhodně hodnotím víc než kladně.

Máš nějakého oblíbeného mentora či mentorku?

Moje oblíbená mentorka je Anička Skořepová a Matyáš Dřevo. S nimi jsem v kontaktu od samého začátku.  Hodně mi pomohla i Ivana Samcová třeba s webem a s komunikací a taky Jiří Molnár nebo jsem konzultoval i se Šárkou Hudcovou na témata, která sahala dále než na elavator pitch.  Mentoringy jsou vlastně takový neustálý proces zamýšlení se jak a co zlepšit, co vymyslet nového.

Co bys doporučil lidem, kteří o podnikání uvažují, ale zatím nenašli odvahu se do něj pustit?

Doporučil bych jim, aby moc neváhali, protože nemají co ztratit. Takže neoddalujte začátek a zkuste to. Přihlaste se do Point One nebo do jiného inkubátoru, ale určitě zkuste začít. Pokud jste nadšení pro svůj nápad a provází vás pro něco vášeň, tak nic neoddalujte a plňte si své sny. Není to lehké a není jisté, že to vyjde, ale aspoň máte čisté svědomí, že jste to zkusili. Minimálně poznáte sami sebe a zjistíte, co vás baví nebo nebaví.

 

Moc díky Tomáši za rozhovor, ať se ti s TeaTomem daří a ať si stále plníš své sny.

Autor: Petr Kopeček